Představte si to, když si něco slíbíte, a pak se skoro zabijete, takže nesplnit ten slib, by znamenalo, že zůstanete naživu a neuděláte ani to, co jste slibovali deset minut před tím, než se s vámi obrátilo auto. A co když tam ten strážnej...myslim tím anděla (strážníkům to trvalo poměrně déle)...lítal právě proto, že se mu líbil ten váš nápad a chtěl vidět, jak ho tu budete plnit. Naivní? Ale co. Slib je slib, a pokud jsem si slíbila, že budu psát blog a mám obě ruce (jsem zvykla psát všemi deseti), tak to taky splním. Název musí být Demivoto. Modří, i když většina z nich jsou zelení, už vědí. První kolekce Demivoto (tenkrát šperků) byla totiž zaměřená na boj proti autonehodám.
Začnu tím nejsilnějším zážitkem.
Jedeme po střeše..... Vlastně vzácný okamžik, protože doufám, že jsem ho zažila poprvé a naposledy. Ale pamatuju si, že jsem tomu nemohla uvěřit a nebyla jsem si jistá, zda je to pravda. Zároveň jsem si moc přála, abychom měli takové štěstí jako když jsme před třema lety nabourali do stromu...moc jsem si to přála. A pak dlouhých pár sekund naplněných tichem. Konečně. Stojíme na místě. Kluzkou část dráhy jsme přejeli. Jsme na místě, ve stabilní poloze zastaveni. Později zjišťujeme, že plotem od lesní školky. Myslím chvíli na to, zda jsem, nebo možná nemyslím. Zvláštní druh meditace. Ozve se Honza: "Jste všichni v pořádku??? Je vám něco? Žužu, jsi v pořádku? Žužu!!!" Načež si uvědomím, že JSEM. Pak si uvědomím, že se nacházím v nepříjemně malém prostoru a dojde mi, že ti kolem na zadní sedačce jsou asi taky ok, ale co ti ve předu. Bojím se. Tam je přeci ještě míň místa než tady vzadu. A co přední sklo.....? Nechci, aby se mi rozbušilo srdce. Tak zapojuju mozek. Všichni se vzájemně ujišťujeme, že se můžeme hýbat. I ti na předních sedačkách a soukáme se postupně ven. Je to dřina. Jako první vylézá Honzova mamka. Honza se ještě vystrašeně ujišťuje, zda jsem v pořádku. Jsem a chci ven, až tam uvěřím tomu, že jsme všichni celí. Ale pokud mě někdy chytá desorientační stav, tak teď je umocněn tím, že nevím, kde si mám rozepnout pás. Uvolním ruku nechápajíc změnu směrů. Spadne tablet, na kterém jsem dočetla do
41 % Vyhnání Gerty Snirch. Dole je totiž nahoře. Jsem kosmonaut. Věci lítaj. Kolenama se zapřu o střechu. Díky slizké hmotě všude kolem si uvědomuju, že ještě před chvílí jsem v ruce držela dvě plata vajec a v těch se teď brodíme. Soukáme se postupně. A všechno najednou bylo jedno. Bylo jedno, že je auto vzhůru nohama, bylo jedno, že jsme si vymáčeli oblečení ve vajíčkách, bylo jedno, že jsme tam vyváleli tablety i to, že jsem si možná rozšlápla brýle. Důležité bylo totiž jen to, že nás tam v tom mrazivém nedělním odpoledni bylo pět.
V životě člověka je několik činností, který dělá pořád a má čas je zlepšovat – každý den si čistí zuby, občas si leští boty, po pár pokusech se mu podaří vyplnit složenku bez toho, aniž by ji musel třikrát přepsat, ale jsou činnosti, který se ani nechce učit, ale v šokujících situacích je pak donucen instinktivně konat. Mezi ně patří třeba postnehodové telefonování na pojišťovnu, policii a odtahovku. Všechno to trvalo neobyčejně dlouho, ale nevadilo mi to. Je prostě jasný, že po tom všem nikomu nemůže vadit mrznout. Potřebovala jsem být na vzduchu. Honzovu mamku a její kamarádku, které vlastně odvážel táta na dovolenou do lázní, a my se s Honzou přidali, že se stavíme u tety v Bechyni, odvezl hodný pán, který u nehody zastavil. Tak to by si teď měly zdvojnásobit kúry. Kamarádka mamky byla dost otřesená, ale nedivim se, soukat se ze sedadla spolujezdce, nebylo jistě nic příjemného.
A slunce svítilo na sněhem zavátou krajinu. Vichr i bílá tma, která řidiče zaslepila, byla ta tam. Koukáme se na stopy pneumatik. Auto se prostě svezlo po ledovce, která byla schovaná pod prašanem. Zatáčka, na který bývá spousta nehod. Prý vynáší. Honzův táta to věděl, ale tohle předčilo jeho očekávání. Naštěstí jel opatrně, a tak jsme celkem pomalu vjeli do příkopu, u kterýho teď vidíme zlomený patník. Někde tam jsme se asi museli obrátit, takže to byla minipidisekunda, co jsme jeli na tý střeše, než jsme se zastavili o plot. Honza dodává jaký jsme měli štěstí, že jsme nenarazili do stromu u něj. To jo. Tak se jdu podívat do auta, co se dá vzít ven. Po zemi, teda po střeše jsou rozházená vejce. Sbírám je a ze šedesáti se mi jich podaří nasbírat dvacet devět. To je úspěch. Později pak doma čtu něco o českých tradicích – hlavně Masopustu a Velikonocích a taky tu větu, že vajíčko je od pradávna symbolem plodnosti, úrody, nového, stále se opakujícího života a vzkříšení.
Celý odpoledne prožíváme trochu v bublině. Takový pocit jsem asi nikdy nezažila, a že už pár podivných zážitků mám. Jsem prostě ráda, že všechno kolem je, ale začíná mě bolet hlava, Honzu taky. Máme záseky na obyčejných věcech a nedokážeme pořádně odpovědět na nevinou otázku babičky, kterou položí, když přijdeme domů. Zeptala se celkem normálně po mrazivém víkendu: „Tak jak jste přežili tu zimu?“ Oba jsme po hlubokém nádechu odpověděli jen: „Přežili“ a šli si dát horký maliny, abychom to oslavili. Se zabořenou lžičkou do poháru jsem pak Honzovi vyprávěla o druhém slibu, který jsem si dala. Ale o tom třeba ve středu.
